Mikina s kapucí Angry women

Rozzlobené ženy změní svět. Tato věta vyzývá ženy a feministicky smýšlející muže, aby využili svůj vnitřní hněv jako mocný nástroj pro společenskou změnu.

Co teď? Co s tím vším vztekem? Tuto otázku jsem si před deseti lety nemohla položit ani já sama. Hněv, který jsem cítila, byl tak žalostně nezvládnutý, že jsem ho nepoznala. Poprvé jsem ho poznala v té společensky nejpřijatelnější podobě: jako matka.

Jednoho dne v roce 2010 jsem se přistihla, jak stojím, zachvácená panikou a třesoucí se, v malé koupelně v mém domě. Jen pár minut předtím jsem stála o necelých deset metrů dál v kuchyni a klidně a vesele připravovala večeři a mluvila se svou dcerou, které bylo nedávno třináct let. Byl to krásný večer, jeden z prvních jarních.

Nemělo mě proto překvapit, když se mě zeptala, jestli může jít pěšky do naší místní zmrzlinárny. Omluvila jsem se, vyšla z kuchyně a se slovy, že se hned vrátím, jsem se zavřela v koupelně. Jakmile se dveře zavřely, ohromeně jsem zjistila, že brečím a myšlenky mi nesouvisle létají. Naše čtvrť nepředstavovala žádné mimořádné ohrožení a její dotaz nebyl ničím výjimečný. Mnohokrát už šla sama, ale toho odpoledne mě zarazilo, jak "dospěle" vypadá, což je pojem, který jsem aktivně nesnášela, protože to znamenalo, že je svobodná.

Věděla jsem, že budu muset své dcery poučit o obtěžování a přizpůsobit se neustálé hrozbě znásilnění, ale nechtěla jsem. Hlavně jsem si nedokázala představit smutek, který budeme cítit, různými způsoby, z různých důvodů a v různé míře. Moje atletická a fyzicky odvážná dcera, která měřila metr osmdesát, už vypadala mnohem starší. Když šla sama, určitě zažila obtěžování, pokud už se tak nestalo. Od nynějška se bude muset mít na veřejných prostranstvích na pozoru. Ostražitá. Mohla by se, jako mnoho dívek a žen, obrátit proti sobě nebo, aniž by si to uvědomovala, začít omezovat sebe, svou zvědavost a zkoumání života. Její otevřenost novým zkušenostem a přirozená zvídavost by nyní byly omezeny její ženskostí, skutečností, že na jejím pohlaví záleží, a to způsobem, který by ji ve světě činil nerovnou.

Pak jsem si uvědomila, že nemám záchvat úzkosti. Místo toho mě jako přílivová síla zaplavil vztek. Vlna bílého žáru, která se mnou vlnila, hmotná a intenzivní, mi připadala jako další člověk v místnosti. Proč jsem o tom nikdy nic neřekla nebo neudělala? Co mě přimělo mlčky vstřebávat vlastní zážitky?

Sebrala jsem se, vrátila se do kuchyně a dala dceři několik jednoduchých a praktických rad, co má dělat, když ji nějaký člověk zneklidňuje. Jdi do obchodu, vysvětlila jsem jí, nebo vyhledej ženu s dětmi, případně zaklepej na něčí domovní dveře a vysvětli dotyčnému, o co jde. Mluvila jsem s ní o jejím právu chodit volně a dívat se lidem do očí. Vysvětlila jsem jí dynamiku pouličního obtěžování a objasnila jí, že pozornost, které se jí může dostat, nemá nic společného s jejím oblečením nebo krokem; že není žádná hanba být dívkou a chodit sebevědomě.

Vztek, který jsem ten den cítila, rostl. Zoufale jsem potřebovala dát vzpomínkám a pocitům, které jsem měla, souvislosti. Čím víc jsem přemýšlela, čím víc jsem sdílela, čím víc jsem psala, tím víc jsem chápala - a tím víc jsem se zlobila. Když můj vztek začal narušovat mou schopnost vést rozhovor prakticky o čemkoli, když se moje rodina divila, co mě proměnilo ve vír frustrace a vzteku, obrátila jsem se na jiné ženy. Zjistila jsem, že pokud jsem jen trochu poškrábala povrch jejich ohledů, často v nich také vřel nízký a tichý vztek.

- Ukázka z knihy Sorayi Chemaly "Rage Becomes Her: The Power of Women's Anger" (Vztek se stává jí: Síla ženského hněvu)

_________________________________________________